Historie a současnost
Od snů po současnost
Metodu BIM máme v mysli pevně spojenou se současnými výkonnými počítači. Proto ji možná vnímáme jako nějaký módní výstřelek. Její historie se ale začala psát už někdy v polovině šedesátých let, kdy se začalo poprvé mluvit o objektovém navrhování a propojení stavebních dat z relačních databází. Dávno předtím, než projektanti a architekti opustili rýsovací prkno a tuž.
Jako mnoho věcí, které posunuly lidstvo kupředu, i informační modelování se zrodilo nejprve v hlavách technologických snílků. Dnes celkem běžně využíváme řadu přístrojů, které se v šedesátých letech objevily v prvním filmu kultovní série Star Trek. Za základní koncepcí metody BIM stojí stejný člověk, který si na začátku sedmdesátých let nechal patentovat první počítačovou myš a stál také za zrodem sítě ARPANET, předchůdkyně dnešního internetu. Jmenoval se Douglas Carl Engelbart, a vzhledem k tomu, že se dožil téměř devadesátky, měl to štěstí vidět, jak se některé jeho sny zhmotnili.
Obraz jsou prostě informace
Byl to právě Engelbart, kdo v šedesátých letech načrtl možnost propojit relační databázi z obrazovými daty. Není náhodou, že právě on stojí v zárodcích objektového programování. V roce 1962 publikoval text Augmenting Human Intellect, ve kterém mimo jiné píše: „Vůbec se nemusíme starat o to, co vidíme na obrazovce. Architekt začne zadávat vlastnosti a data – šestipalcová rovná podlaha, dvanáctipalcové betonové stěny vysoké osm stop s větracími otvory a tak dále. Když skončí, návrh se před ním automaticky objeví na monitoru. On ho pak může velmi jednoduše ověřit jeho správnost nebo jej, pouze změnou parametrů, upravovat…“ Engelbart sice ještě nemluví o informačním modelu stavby, ale princip, na kterém dnes metoda BIM funguje, nastínil velmi přesně.
Ještě o krok dál pak tuto myšlenku posunul Charles M. Eastman ve svém textu The Use of Computers Instead of Drawings ln the Building Design, který vyšel v časopise AIA Journal v březnu 1975. Navrhuje v něm způsob, jak propojit běžné 2D návrhy s prostorovou vizualizací stavby tak, aby se změna v jednom modelu automaticky promítla do toho druhého. Přišel proto s něčím, co označil za Building Description System (BDS).
Je to v podstatě databáze informací o stavbě, takže už tady můžeme začít hledat úplné základy dnešní metody BIM. BDS jako první využívá knihoven prvků, které lze jednoduše přidat do modelu stavby. Databáze navíc umožňuje informace třídit podle různých vlastností a parametrů. Eastman je také autorem pozdějšího konceptu grafického jazyka pro interaktivní design – GLIDE. Dnes učí na Technické škole architektury v Georgii a patří k předním BIM odborníkům.
Podle jeho názoru je výkres pro stavbu samotnou vlastně zbytečností. Upozorňuje totiž na fakt, že existuje vždy několik různých výkresů a tak je každý prvek zastoupen několikrát. Přitom ale, pokud dojde během stavby k nějaké změně, jen málokdy se aktualizují všechny výkresy (a někdy dokonce žádné). Papírová dokumentace tak podle Eastmana v průběhu životního cyklu stavby postupně ztrácí relevanci. Už v roce 1974 tvrdil, že využití BDS by mohlo snížit náklady na projektování staveb asi o polovinu, díky větší efektivitě při navrhování a možnosti využívat automatizovaných analýz. Už tehdy počítal například s možností automatizované kontroly modelu.
Osobní počítače znamenaly nový impuls
Vývoj metody BIM akceleroval společně s rozvojem osobních počítačů. Přes všechnu revolučnost byl totiž BDS určen pro sálové počítače, což dost omezovalo jeho použití. V průběhu osmdesátých let se ale koncept objektového modelování a využívání počítačů pro navrhování staveb úspěšně rozvíjel. Zajímavou roli v tom sehrála i střední Evropa, v roce 1984 vytvořil maďarský fyzik a programátor první verzi programu, ze kterého se později zrodil ArchiCAD.
Samotný termín Building Information Modeling (BIM) se objevil poprvé v článku otištěném v časopise Automation in Construction. Konkrétně v prosincovém čísle z roku 1992, kde svůj text Modelling multiple views on buildings publikovali G. A. van Nederveen a F. P. Tolman. Od té doby BIM rychle nabírá na popularitě. Zatímco v roce 2007 používalo BIM v Severní Americe jen asi 28 procent společností, v roce 2009 to byla už téměř polovina a v roce 2014 bezmála tři čtvrtiny. Rozvoj internetu a možnost sdílení informačního a digitálního modelu stavby v rámci společného datového prostředí (CDE) z metody BIM udělal jednu z nejpřímějších cest ke Stavebnictví 4.0.
Od snů po současnost
Metodu BIM máme v mysli pevně spojenou se současnými výkonnými počítači. Proto ji možná vnímáme jako nějaký módní výstřelek. Její historie se ale začala psát už někdy v polovině šedesátých let, kdy se začalo poprvé mluvit o objektovém navrhování a propojení stavebních dat z relačních databází. Dávno předtím, než projektanti a architekti opustili rýsovací prkno a tuž.
Jako mnoho věcí, které posunuly lidstvo kupředu, i informační modelování se zrodilo nejprve v hlavách technologických snílků. Dnes celkem běžně využíváme řadu přístrojů, které se v šedesátých letech objevily v prvním filmu kultovní série Star Trek. Za základní koncepcí metody BIM stojí stejný člověk, který si na začátku sedmdesátých let nechal patentovat první počítačovou myš a stál také za zrodem sítě ARPANET, předchůdkyně dnešního internetu. Jmenoval se Douglas Carl Engelbart, a vzhledem k tomu, že se dožil téměř devadesátky, měl to štěstí vidět, jak se některé jeho sny zhmotnili.
Obraz jsou prostě informace
Byl to právě Engelbart, kdo v šedesátých letech načrtl možnost propojit relační databázi z obrazovými daty. Není náhodou, že právě on stojí v zárodcích objektového programování. V roce 1962 publikoval text Augmenting Human Intellect, ve kterém mimo jiné píše: „Vůbec se nemusíme starat o to, co vidíme na obrazovce. Architekt začne zadávat vlastnosti a data – šestipalcová rovná podlaha, dvanáctipalcové betonové stěny vysoké osm stop s větracími otvory a tak dále. Když skončí, návrh se před ním automaticky objeví na monitoru. On ho pak může velmi jednoduše ověřit jeho správnost nebo jej, pouze změnou parametrů, upravovat…“ Engelbart sice ještě nemluví o informačním modelu stavby, ale princip, na kterém dnes metoda BIM funguje, nastínil velmi přesně.
Ještě o krok dál pak tuto myšlenku posunul Charles M. Eastman ve svém textu The Use of Computers Instead of Drawings ln the Building Design, který vyšel v časopise AIA Journal v březnu 1975. Navrhuje v něm způsob, jak propojit běžné 2D návrhy s prostorovou vizualizací stavby tak, aby se změna v jednom modelu automaticky promítla do toho druhého. Přišel proto s něčím, co označil za Building Description System (BDS).
Je to v podstatě databáze informací o stavbě, takže už tady můžeme začít hledat úplné základy dnešní metody BIM. BDS jako první využívá knihoven prvků, které lze jednoduše přidat do modelu stavby. Databáze navíc umožňuje informace třídit podle různých vlastností a parametrů. Eastman je také autorem pozdějšího konceptu grafického jazyka pro interaktivní design – GLIDE. Dnes učí na Technické škole architektury v Georgii a patří k předním BIM odborníkům.
Podle jeho názoru je výkres pro stavbu samotnou vlastně zbytečností. Upozorňuje totiž na fakt, že existuje vždy několik různých výkresů a tak je každý prvek zastoupen několikrát. Přitom ale, pokud dojde během stavby k nějaké změně, jen málokdy se aktualizují všechny výkresy (a někdy dokonce žádné). Papírová dokumentace tak podle Eastmana v průběhu životního cyklu stavby postupně ztrácí relevanci. Už v roce 1974 tvrdil, že využití BDS by mohlo snížit náklady na projektování staveb asi o polovinu, díky větší efektivitě při navrhování a možnosti využívat automatizovaných analýz. Už tehdy počítal například s možností automatizované kontroly modelu.
Osobní počítače znamenaly nový impuls
Vývoj metody BIM akceleroval společně s rozvojem osobních počítačů. Přes všechnu revolučnost byl totiž BDS určen pro sálové počítače, což dost omezovalo jeho použití. V průběhu osmdesátých let se ale koncept objektového modelování a využívání počítačů pro navrhování staveb úspěšně rozvíjel. Zajímavou roli v tom sehrála i střední Evropa, v roce 1984 vytvořil maďarský fyzik a programátor první verzi programu, ze kterého se později zrodil ArchiCAD.
Samotný termín Building Information Modeling (BIM) se objevil poprvé v článku otištěném v časopise Automation in Construction. Konkrétně v prosincovém čísle z roku 1992, kde svůj text Modelling multiple views on buildings publikovali G. A. van Nederveen a F. P. Tolman. Od té doby BIM rychle nabírá na popularitě. Zatímco v roce 2007 používalo BIM v Severní Americe jen asi 28 procent společností, v roce 2009 to byla už téměř polovina a v roce 2014 bezmála tři čtvrtiny. Rozvoj internetu a možnost sdílení informačního a digitálního modelu stavby v rámci společného datového prostředí (CDE) z metody BIM udělal jednu z nejpřímějších cest ke Stavebnictví 4.0.